Zpěvačka, lékařka, spisovatelka, astroložka. Elegantní dáma s nezaměnitelným hlasem a hlubokým životním nadhledem. V této knize Marcela Laiferová poprvé s nevídanou otevřeností vypráví o osmi dekádách svého života, od dětství poznamenaného rozvodem rodičů a přísnou výchovou až po hvězdné chvíle na koncertních pódiích i odvážná životní rozhodnutí mimo světla reflektorů.
Z osobních vzpomínek, unikátního rozhovoru, archivních fotografií i glos blízkých kolegů vznikl obraz ženy, která prošla zkouškami života se vztyčenou hlavou. Vzpomíná na první dětské zpívání na zídce v Prievidzi nebo na šaty do tanečních, které si musela ušít tajně, protože »ramínka« byla tehdy hřích. Na mladickou lásku, těhotenství během studií, i na rodinné kořeny sahajících až do 18. století.
Kniha odhaluje, jak složité může být hledání ženské identity ve stínu očekávání a předsudků, jak moc může rozhodnout jeden moment, jeden hlas, rozvod, nebo nečekaná smrt manžela. Přestože byla vychovávána k pokoře a poslušnosti, stala se umělkyní, která ovlivnila generace posluchačů a zároveň si uchovala vědecký vhled lékařky i citlivost pozorovatelky lidských osudů.
Hrdá láska je intimní zpovědí i životní kronikou první slovenské držitelky Zlaté bratislavské lyry a pozoruhodné ženy, která nikdy neztratila úsměv, noblesu ani chuť učit se novým věcem. A která ví, že i ve zpěvu, stejně jako v životě, rozhoduje rytmus a srdce.
Neschází ani kompletní diskografie, ukázky z dobového tisku a stovky fotografií ze soukromého archívu Marcely Laiferové z nichž mnohé jsou publikovány poprvé.
Marcela Laiferová je na Slovensku něco jako v Česku Helena Vondráčková nebo Hana Zagorová.
Více na: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/marcela-laiferova-hrda-laska-803178414
Autoři Miroslav Graclík a Václav Nekvapil
Foto: MV knihy / Knihy Dobrovský
Rozhovor s autorkou a ochutnávka z knihy
1. manžel
V patnácti jste se poprvé zamilovala do staršího kluka, gymnazisty Stanislava Bujny. Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se při bruslení. Stále mi podrážel nohy hokejkou. Byl starší než já, už byl na gymnáziu. Měl černé vlasy, které se mi líbily, protože mým ideálem byl Alain Delon. Nemám ale na tento vztah dobré vzpomínky. Odešel studovat do Bratislavy, a to určitě naší lásce neprospělo. Hodně věcí mi na něm vadilo, ale nedokázala jsem se od něj odpoutat. Bylo mi patnáct a byla jsem zamilovaná.
A než jste odmaturovala, byla jste se svou první láskou těhotná. Jak moc se vám poté změnil život?
Velmi. On v té době už studoval zubní medicínu. Pro mě to byla strašná situace a tragédie, protože v lednu se dělaly pohovory na medicínu. Přišla mi pozvánka na pohovor a strašně jsem se těšila. Jeden týden mi přišlo, že jsem přijatá na medicínu, a další týden jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem z toho obrovsky nešťastná, protože jsem chtěla studovat. Zhroutil se mi celý svět. Bála jsem se to říct doma. Co se stane se mnou? Co řekne máma? Co bratři? Zhroutil se mi celý život. Vždyť jsem byla úspěšná a najednou jsem měla takovou ostudu. O těhotenství věděli jen mé nejlepší kamarádky.
On studoval v Bratislavě a já žila v malém městě, plném tichého šepotu a tajemných pohledů. Proplakala jsem celé noci. Nejedla jsem a pila jen mléko, aby to na mně nebylo vidět. Chtěla jsem zemřít a byla jsem připravená na to nejhorší, když mě před maturitou vyloučí ze školy. Byla jsem naivní holka, on byl medik a jako chlap si mohl dát pozor. Bylo to smutné, protože i on byl mladý, bylo mu asi čtyřiadvacet. Zubaři končí medicínu po pěti letech, my lékaři po šesti. Byla jsem těhotná prvačka a on byl v pátém ročníku.
Přemýšlela jste tenkrát, že byste šla na interrupci?
Chtěla jsem, ale on nechtěl, nepřál si to a interrupci mi nepodepsal a rozmluvil. Moje matka z toho byla psychicky úplně na dně. A já jsem měla pocit, že jsem rodiče zklamala, styděla jsem se. Máma mi nakonec řekla: „Co sis navařila, to si i sníš.“
Jak jste mamince řekla, že jste ještě před maturitou otěhotněla?
Neřekla jsem jí to. Bála jsem se jí to říct, takže se to dozvěděla od někoho jiného. Na mně to nebylo vidět, byla jsem hrozně hubená. „Říkají, že jsi těhotná. Je to pravda?“ zeptala se mě a já jsem zůstala zticha. Kdo mlčí, ten souhlasí.
Jaká byla její první reakce?
Máma odešla z domu a dva dny nebyla doma. Byla někde u kamarádky. Musela to ze sebe dostat ven. Nic mi neudělala. Víte, já jsem se sama v sobě zklamala.
A co vám řekl táta?
S tím jsem o tom nemluvila. Matka byla generál, měla ve všem pravdu. A byla opravdu velmi dobrý organizátor.
Jak matka vycházela s vašim přítelem, který se záhy stal vašim prvním manželem?
Nijak, od začátku byla proti němu. Ale řekla mi, že když už to tak dopadlo, ať si ho vezmu.
Takže byla veselka.
Ano, chystala se svatba. Můj syn se narodil v září a muž měl předtím přes léto praxi v nemocnici v Banské Bystrici. Přijela jsem ho navštívit na moje osmnácté narozeniny a nemohla jsem ho najít. Teprve večer, kdy už jsem nevěděla, co budu dělat, vyšel z internátu s nějakou ženskou. Byla jsem tak zoufalá, bylo to ještě před svatbou, která byla v srpnu.
Brali jsme se v létě po mé maturitě. V červenci měl manžel tu povinnou praxi v Banské Bystrici a já jsem pracovala pro místní noviny jako novinářka. Sbírala jsem v tom horkém létě zprávy ze sklizně. Jezdila jsem autobusem po okolních vesnicích za materiálem, který jsem večer zpracovávala. Šetřila jsem na prstýnky, vydělala jsem sedm set korun a za to se už tehdy daly koupit zlaté prstýnky. Jenže prstýnky byly v té době vzácným zbožím a v Prievidzi se nám je nepodařilo koupit. Můj milý se vydal do Bratislavy a Brna, protože měl režijku a cesta ho vyšla na pár korun. Prstýnky nesehnal a peníze se téměř utratily. V kabátě měl však několik adres, samozřejmě ženských. Jedna byla z Banské Bystrice a jmenovala se také Marcela. Když jsem ty adresy našla, byla jsem nešťastná a doma jsem prohlásila, že se nevdám. Blížil se však inkriminovaný den a matka mi řekla, že co jsem si navařila, musím si i sníst.
Přesto jste si ho vzala.
Musela jsem. Můj bratr nám musel nakonec na svatbu prstýnky půjčit. V den svatby jsem šla hned ráno ke kadeřnici, domů jsem se vracela pěšky kolem železniční tratě. Byl tam plot z dřevěných latí. Vzala jsem si hůlku a na laťkách jsem si vypočítávala: „Vdám se, nevdám, vdám se…“ Byla jsem smutná a rozčarovaná. Svatbu jsme měli v kostele v Bojnicích. Usedavě jsem plakala, nechtěla jsem ani říct ano, místo toho jsem plakala. Jenže potom se rozplakaly naše matky, tak jsem musela říct »ano«. Jeho matka mě neměla ráda. Chápu, bála se o svého syna, který byl v posledním ročníku na vysoké škole. Myslím, že nezažila život plný lásky a byla zatrpklá. Nezdála jsem se jí ani dostatečně bohatá. Žila také jen ve světě svých reálných možností a dva měsíce před naší svatbou jí zemřel manžel. Tyto okolnosti neprospěly našemu stejně nezralému vztahu.
Proběhla aspoň svatební noc normálně?
Svatební noc jsem proseděla na posteli. Hádali jsme se, kde půjdeme bydlet. Já jsem chtěla zůstat doma, protože jsem nechtěla být konfrontována se svou tchyní. Nakonec šel spát domů a já taky.
Bylo to manželství na hliněných nohou, tak bych charakterizovala tento vztah. V září jsme oba začali studovat v Bratislavě. On v posledním a já v prvním ročníku. Bydleli jsme každý zvlášť. Návštěvy byly povoleny jen v některé dny od 17 do 20 hodin. Pro dnešní studenty je to neuvěřitelné. Můj manžel byl velmi násilný, nervózní a nespokojený se svým osudem. Vyčítal mi, že poznal málo žen a ani se nepodíval do světa. A já jsem byla na vině. To, co jsem zažila první měsíce manželství, nechci ani popisovat. Bylo to obtížné a smutné období. Narodil se mi syn Stanislav. Manžel do nemocnice ani nepřišel, jen mi nechal vzkaz na vrátnici, že mi děkuje za syna, a odjel na hody kamsi do Topoľčan. Přišel pro mě, až když jsem dostala sanitku, která nás odvezla k mým rodičům.
Porod proběhl v pohodě?
Naopak. Porod jsem měla velmi těžký a nevěděla jsem, jak to malé bezmocné děťátko chytit do rukou. Bylo mi osmnáct let, neměla jsem žádné zkušenosti. Chtěla jsem studovat a nevěděla jsem, jak dál. Mé spolužačky tancovaly, smály se a prožívaly lásky, zatímco já jsem vlastním přičiněním jsem rychle dospěla.
Chápu správně, že to manželství nebylo moc šťastné?
On byl frustrovaný. Myslím si, že mě vůbec neměl rád. Máma se mi první měsíce starala o dítě a ve škole jsem si domluvila, že nastoupím až od letního semestru. Přišla jsem v lednu do Prievidze, byla zima, věděla jsem, že tam má sousedku, o kterou má zájem. Všichni to věděli. Vyčetla jsem mu to a on mi dal takovou facku, že jsem vletěla do dveří a byla chvilku v bezvědomí. Když jsem se probrala, tak jsem mu řekla: „Já tě za půl roku nechám.“ A on mi na to odpověděl: „Ty chuděro, co ty bys chtěla.“ Přitom chtěl, abych se vrátila do Prievidzi a dělala mu v ordinaci sestřičku.
Za jak dlouho jste se rozvedla?
Trvalo to docela dlouho, protože mi nechtěl rozvod podepsat. Myslím, že asi dva roky. Nic lepšího jsme nemohli udělat. Všechny komplexy najednou zmizely.
Jak jste potom vycházela s exmanželem, zajímal se o syna?
Syna dodnes nenavštívil, ani by ho nepoznal. Chlapec byl tehdy hodně malý a jeho otec s ním nikdy nekomunikoval. Nemají mezi sebou žádný vztah. Před několika lety měla jeho sestra nějaké problémy a viděla v televizi, že můj syn je ředitelem odboru na generální prokuratuře, tak mu zavolala: „Já jsem tvoje teta, tvoje kmotra, nemohl bys mi pomoct, mám problémy.“ A syn za ní opravdu šel. Přinesl fotografie svých dětí a chtěl poznat jejich rodinu. Všechno jí zařídil a když tam chtěl nechat ty fotky, tak mu řekla, ať si je vezme. Prý je bratr viděl a prohodil: „No a co má být.“ Syn se s ním chtěl setkat, ale on ho nechtěl vidět.
Takže jste synovi byla mámou i tátou?
Ano, musela jsem být Stanislavovi vším – matkou, tátou, kamarádkou, musela jsem umět pohladit i potrestat, kontrolovat ho, léčit. Vychovávala jsem ho úplně sama, ale pomáhala mi máma. Bavilo mě, že jsem ho mohla učit lyžovat a plavat.
Skloubit profesionální povinnosti s výchovou dítěte se mi podařilo nejen díky pomoci mámy, ale i díky tomu, že jsem syna brávala s sebou na cesty. Jednou jsme jeli do Německa a Standa se vždy zajímal o druhou světovou válku, tak jsem mu ukázala Berlín, zákopy, kde skončil Hitler. Potom jsme odjeli na ostrov Ruhland, ale organizátoři se spletli a museli jsme jednu noc spát v jednolůžkovém pokoji. Nezapomenu, jak mě tehdy dvanáctiletý syn objal a řekl: „Víš mami, my jsme tak sami, ale je nám dobře.“ Na ta slova nikdy nezapomenu. Přestože je už mnoho let dospělý, má své děti a už i vnoučata, často mi to přijde na mysl. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale zanechalo to ve mně mnoho – bylo v tom vyjádřeno vše, co jsme spolu prožívali, co prožívá dítě s matkou, která je na všechno sama.
Váš první manžel se potom znovu oženil?
Ano, oženil a měl dva syny. Můj syn jednoho z nich oslovil, chtěl je poznat. Bral to tak normálně, vždyť nebyl důvod se nesetkat. Ale nedopadlo to. Nevím o nich nic, ale tenkrát z toho byli udivení a neměli zájem se se svým bratrem setkat.
2. manžel
Jak jste se seznámila s vašim druhým manželem MUDr. Jaroslavem Laiferem?
V Tatra Revui, když jsem tam přišla na konkurs. Byl sice lékař, ale dělal hudbu, měl tam kapelu a doprovázel večerní programy. Jako lékař se totiž při jedné pitvě pořezal, dostal infekci, takže toho nechal a dělal sociální medicínu.
Jaký byl?
Byl to úžasný člověk. Až vedle něj jsem si uvědomila, že muž může být i chápavý, něžný, laskavý a slušný. A byl geniální hudebník. V bratislavských hudebních kruzích měl velkou autoritu. Získal si ji díky své hudební všestrannosti. Dokázal napsat jazzovou orchestrální skladbu i melodickou taneční píseň, v rozhlase nahrával s vlastním orchestrem a platný byl také jako klavírista. Náš vztah s Jaroslavem zahrnoval všechno. V lidských vztazích kromě styčných ploch zůstávají mezery – v oblasti, kde toho druhého neumíme následovat, jako ostrovy, kde jsme sami. My jsme však cítili ve všem naprosto stejně. Jaroslav mě naučil mít opravdu rád medicínu a samozřejmě nikdo nemohl chápat lépe, co je to nezanedbávat ani hudbu ani studia.
V hudbě mi otevřel nové obzory – naučil mě poslouchat. Patřila jsem ke generaci, která obdivovala ranné Beatles a vůbec hity beatové éry. Rozšířil můj obzor, naučil mě poslouchat vážnou hudbu, jazz, přiblížil mi krásu evergreenů čili při něm jsem získala vztah ke každé hudbě. Později jsme už poslouchali jako jeden člověk, stejně jsme reagovali na různé detaily, najednou jsme se smáli. Od té doby, co jsme se znali, Jaroslav podřídil svou hudební činnost mně. Vždy jsem měla pocit, že mě jako zpěvačku přeceňuje, že mě má příliš rád a kvůli tomu nevidí mé nedostatky. Dával velký pozor na to, aby se nestal mým výlučným skladatelem. Ale byl se mnou při každém nahrávání, což mi dávalo pocit jistoty. Často říkal, že česká a slovenská scéna jsou příliš izolovány, že je třeba prorazit tuto izolovanost.
Zkrátka ovlivnil můj život nejen po umělecké stránce, ale především partnerské. Stal se mým Pygmalionem, který ze mě vytvořil úspěšnou zpěvačku a štěstím zářící ženu.
O kolik byl starší než vy?
O patnáct let.
Za jak dlouho mezi vámi přeskočila ona pověstná jiskra?
Trvalo to rok. On mě měl rád od začátku, ale já jsem se do toho nehrnula. Vedle hudby nás spojovalo i to, že byl lékař a já medička. Měli jsme stejné zájmy.
Doktor Laifer byl ale ženatý…
Byl ženatý, měl dvě děti a jeho žena s nimi žila v Trnavě. Bylo to strašně smutné. Vůbec jsem do toho nechtěla jít, jenže on to nechtěl vzdát. Když jsem jela autobusem do Prievidze, jel za mnou autem. Chyba ale byla i v tom, že začínal ráno v osm na fakultě, pak po obědě nahrával a aranžoval v rádiu a do noci hrál. Volný byl až od desáté hodiny večer nebo i později. Jeho žena přitom bydlela v Trnavě a odmítala se za ním přestěhovat, protože prý v Bratislavě často fouká vítr. Domů jezdil jen občas na pár hodin, navíc tam nevedla dálnice a ráno zase musel být v Bratislavě, takže spolu vlastně nežili. Kvůli tomu se jeho rodiče přestěhovali do Bratislavy a měl u nich malý pokojíček. Bylo to pro nás všechny obtížné období, ale tak to asi muselo být. Jeho rodiče byli velmi kulturní lidé, učili své děti – Jaroslava a jeho sestru Silvii – hudbě a cizím jazykům. Každý ovládal několik světových jazyků slovem i písmem. Nakonec řekl, že s manželkou prostě nemůže žít, že to nemá význam, protože nemají nic společného. My jsme měli společnou muziku, medicínu i zájmy.
Jaroslav byl vynikající klavírista a skvělý skladatel a aranžér. Měli jsme spolu spoustu hitů: Mám na dlani sedem čiar, Piesočné hodiny a tak dále. Přitom mi nebránil nahrávat i písně od jiných autorů. Tak jsem nahrála píseň Tieňohra od Janka Melkoviče a začala jsem éru zpívání polohlasem, což je mnohem těžší než zpívat plným hlasem, neboť to už vyžaduje techniku.
Měla jste výčitky svědomí, že jste ho odvedla od rodiny, i když s ní v podstatě nežil?
Samozřejmě. Nebylo to jednoduché a hodně jsem kvůli tomu plakala.
Vycházela jste potom s jeho dětmi?
Se starším synem ano. Když muž zemřel, navštívila jsem jeho bývalou ženu, která mi řekla: „Tak ani vám nebyl souzený.“ Byla velmi krásná, asi o sedm nebo deset let starší než já.
Jaký byl váš život s doktorem Laiferem?
Krásný. Často jsme chodívali do přírody na Železnou studničku nebo na Záhoří. Doma aranžoval, ale nepotřeboval klavír, měl absolutní sluch a slyšel každý nástroj. A já jsem se učila ke zkouškám. Byli jsme spolu naprosto šťastní. Pamatuji si místo, kde je dnes krematorium, tak tam tenkrát byla pěkná loučka v borovém lese. Učila jsem se regeneraci z biologie. Nikdy na to nezapomenu. Slyšeli jsme, že tam má být hřbitov a krematorium. Tehdy mi řekl, že zpopelnění člověka po smrti se mu líbí. Když jsem pak za několik let stála v obřadní síni, bylo to přesně na stejném místě.
Po celou dobu našeho manželství jsme byli spolu. On byl patolog, ale musel toho nechat, protože se infikoval při pitvě. Učil sociální medicínu a já jsem se učila vedle něj, když neměl studenty. Pokud měl schůzi na Svazu skladatelů, seděla jsem v předsíni a čekala. Nebylo to proto, že bych byla žárlivá, to mě ani nenapadlo, jen jsme chtěli být blízko sebe.
A jste žárlivá?
Ano. Vždy jsem si o sobě myslela, že nejsem žárlivá, ale když je situace už velmi okatá, tak mi to vadí.
Co si vůbec myslíte o nevěře?
Myslím si, že láska stojí na věrnosti.
Váš druhý manžel Jaroslav Laifer zemřel mladý ve čtyřiceti letech, co se mu stalo?
Operovali ho, protože měl žlučníkové kameny. Operoval ho jeho kolega a něco zanedbal. Když odchází žluč z jater, tak na té cestě visí jako hruška žlučník. A tam se ta tekutina sbírá, když něco mastnějšího sníte, tak to žlučník vypouští, aby tělo to jídlo zpracovalo. Když je tam kámen, tak nemůže a cítíte bolest, je vám těžko a nesnášíte jídlo.
Jaroslav se už necítil příliš dobře. Zdravotní problémy mého manžela začaly po jedné večeři, když jsme byli u jeho rodičů, Moraváků. Jeho matka, paní Laiferová, byla vynikající kuchařka a dělala chutná moravská jídla, která můj muž miloval. Vždy, když jsem udělala zkoušku na fakultě, pozvala nás na oběd nebo večeři. Používala krásný porcelán a dávala tomu slavnostní ráz. Byli jsme tedy u ní na večeři a podávalo se něco s mákem. Potom jsme šli do kina do Metropolky. Na konci představení se manžel kroutil a tvrdil, že ho bolí žaludek. Navrhla jsem, abychom skočili do nemocnice, která je hned naproti kinu. Uklidňoval mě, že to nic není, a že jako studentka mám plnou hlavu interny.
„Do rána to přejde,“ zaháněl můj strach. Přijeli jsme domů a hned jsme usnuli. Kolem třetí ráno mě vzbudil, abych zavolala sanitku, protože už tu bolest nedokáže vydržet. Byl to akutní stav. Po vyšetření se ukázalo, že má tři drobné žlučové kameny, z nichž jeden se dostal do žlučových cest. Po interní léčbě profesor doporučil operaci. Mezitím se tam udělal zánět a žlučník na to reaguje tak, že začne nabírat vodu z okolí. Když přijedete do nemocnice, už máte teplotu a v takovém stavu se nedá operovat. Takže se léčí zánět a teprve když se to zklidní, domluvíte si termín operace. Byla jsem spolužačka dcery známého chirurga, a tak jsem to domluvila v nemocnici na Kramárech. Když jsme tam přišli, potkali jsme na chodbě spolužáka mého manžela, který byl chirurgem a primářem.
„Já tě odoperuji a hotovo,“ nabídl se rázně. Byla jsem proti, ale Jarka nedokázal protestovat, přestože už byl domluvený s jedním docentem. Bylo mu to nepříjemné. Ten chirurg měl jistě odoperované množství pacientů, ale byl to člověk velmi rychlý a povrchní. Operace proběhla bez problémů, bohužel ji ten spolužák neudělal pořádně. Odřezal žlučník, ale kousíček tam zůstal a ucpal ten žlučovod. Navíc se po operaci neudělala kontrola žlučových cest. A po krátké době se znovu objevily problémy. Chirurg to bagatelizoval a posudkový lékař pokládal mého manžela za simulanta. Opět ho operovali, až když zežloutl. Udělali mu zvláštní operaci, hepatogastroanastomózu. Po čase se ale objevily vysoké horečky a začalo se to komplikovat. Znovu se to zanítilo, nebyly léky, tak jsem celou noc telefonovala snad s celým světem a přes vojenskou vysílačku sháněla lék. Nakonec ho měli v nemocnici v Mnichově. Okamžitě ho letecky poslali do Vídně na ambasádu a odtamtud mi ho pracovníci velvyslanectví přivezli na hranice v Rusovcích, protože jsem do kapitalistického Rakouska jen tak nemohla jet. Ráno v devět hodin jsem ten lék měla, což bylo neuvěřitelné v tak složitých časech!
Zabralo to, chvilku byl klid, ale potom to začalo znovu. Udělali reoperaci a zjistili, že ty cesty jsou velmi zničené tím neustálým zánětem. Pan Vlach, se kterým jsem tenkrát natáčela své první elpíčko Marcela, mi řekl: „Marcelko, domluvíme to v Praze. V Motole mám kamaráda, to je nejlepší chirurg.“ Přijali jsme to, vždyť problémy trvaly již třetí rok. Manžela převezli a operovali ho dlouhé hodiny, protože tam znovu tvořily ty cesty pro žluč. Chudák, stejně pak zemřel na embolii, přitom byl stále pod kontrolou. V nemocnici byl dlouho, a dokonce už se mu začala vracet chuť k jídlu. Chodila jsem za ním každý den. Bratr tenkrát pracoval v Praze na ministerstvu a když jel do práce, tak mě nahoře nad nemocnicí vysadil.
Byla jsem v šestém ročníku lékařské fakulty. Měla jsem už za sebou dvě státnice z interní medicíny a chirurgie a před sebou státnici z gynekologie a porodnictví. Bydlela jsem v Praze u bratra a každý den jsem chodila za manželem do nemocnice. Operace trvala několik hodin a pan profesor musel vytvořit nové žlučové cesty, neboť původní měl manžel zničené zánětem. Byl už deset dní po operaci a cítil se dobře. Večer mě poprosil, že má chuť na šunku, abych mu ji ráno donesla. Obchody byly již zavřené, tak jsem šla do bufetu v divadle v Karlíně. Večer byli na návštěvě u bratra jeho přátelé, takže jsme šli pozdě spát. Měla jsem ustláno pod hodinami, ale protože jsem byla unavená, hned jsem tvrdě usnula.
V půl šesté ráno jsem měla pocit, že mě někdo chytil za rameno a zatřásl mnou. Probrala jsem se, podívala se na hodiny, a protože bylo brzy, zůstala jsem ještě ležet. Po chvíli jsem vstala, oblékla se a chystala se, že pojedu s bratrem autem za manželem. Před sedmou zazvonil telefon, ale nešla jsem ho zvednout. Řekla jsem si, ať vstane bratr nebo švagrová, vždyť už je čas. Bratr vešel do pokoje, zvedl sluchátko: „Ano, jsem švagr, ano, ano, ano.“
Položil a nic mi neřekl. Rychle vyšel z pokoje. Bylo mi to divné. Šla jsem k jejich ložnici a zaslechla jsem, jak moje švagrová pláče. „Co se stalo?“ zvolala jsem. Bratr vyšel z ložnice a říká: „Marcelo, musíš být silná, Jarka ráno v půl šesté zemřel.“
Zhroutil se mi celý svět. Vyjmenovávala jsem všechny oživovací metody a neustále jsem cosi drmolila. Hned jsme jeli do nemocnice. Z chirurgického pavilonu vezli zakrytého člověka. Utíkala jsem za ním jako smyslů zbavená. Před pitevnou mě doběhl můj bratr. Po chvíli mě pustili dovnitř. Mrtvý manžel měl v ruce květiny od sester, personál ho měl velmi rád. Chytila jsem ho za ruku, a ruka se nevrátila zpátky, ale pomalu se otočila a pomalu dopadla.
„On žije, on žije!“ křičela jsem. „Biologicky je mrtvý,“ řekl pan profesor, který tam mezitím přišel. Na nic víc si nepamatuji. Byla jsem jako ve snu. V ten týden rozkvetly všechny stromy. Přišlo jaro, na které Jarda tak moc čekal. Nenáviděla jsem přírodu, nenáviděla jsem celý svět. Když ho přivezli do Bratislavy, se švagrovou jsme se dohodly, že mu dáme udělat odlitek pravé ruky. Seděla jsem v pitevně s výtvarnicí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale levá ruka, kterou jsem celou tu dobu držela, zůstala měkká. Jako bych do něj přelévala život. To se však bohužel nedá, tady je člověk bezmocný.
Nebylo mi ještě ani dvacet pět let. Věřte mi, nechtělo se mi žít dál. Vlastně ani dnes to ještě není zažité.
To musel být hrozný šok.
Bylo mi čtyřiadvacet let a měla jsem pocit, že život se mi rozsypal na střípky, které už nikdy nikdo nesbírá. Máma mi tehdy říkala: „Buď vděčná i za to. Mnohé jiné ženy neprožijí za celý život to, co ty jsi prožila za šest let po jeho boku. Važ si toho.“ Dnes už vím, jakou měla pravdu.
Přesto jste se potom ještě jednou vdala.
Měla jsem skvělého druhého muže, vynikajícího sportovce, férového člověka, který dobře maloval a já miluju výtvarné umění, tak jsem mu kupovala barvy… To byl taky velmi těžce nemocný člověk.
To byl ale váš třetí manžel.
První krátké a nevydařené manželství nepočítám, proto vždy hovořím jako o prvním manželovi o doktoru Laiferovi a o druhém Zacharidesovi.
Když doktor Laifer zemřel, už jste měla hotovou školu?
Končila jsem a měla před sebou státnice na medicíně, ale měla jsem strach. Už jsem měla po interně a chirurgii, ten den, kdy manžel zemřel, jsem měla dělat státnici z gynekologie, ale přeložila jsem si ji na září, až bude zdravý. Kdybych už neměla za sebou internu a chirurgii, tak bych tu školu asi nedodělala. Byla jsem jako vygumovaná. Všechno jsem musela číst třikrát nebo čtyřikrát, abych si to pamatovala. To byl takový šok… Přitom jsem měla tak dobrou paměť, že mě spolužáci neměli rádi, protože mi stačilo se podívat a přesně jsem věděla, kde to bylo. V té době mě začali oslovovat i čeští autoři, třeba Jiřina Fikejzová nebo Petr Hapka, ale já jsem nevěděla, zda ještě budu schopná dál zpívat.
3. manžel
Jak jste se seznámila s vašim třetím manželem dr. Ladislavem Zacharidesem, který byl státním trenérem lyžařských reprezentantek?
Natáčeli jsme v Liptovském Mikuláši televizní pořad, ve kterém mezi sebou soutěžila okresní města. Bylo to v zimě, proto tam bylo i lyžování a on. Jednou nás pozval k sobě, celý štáb, ale mně se tam nechtělo jít. Takový dědek, říkala jsem si. Měla jsem pocit, že trenér musí být starý. Spala jsem na pokoji se svou kamarádkou, televizní hlasatelkou Norou Beňačkovou, která mi povídá: „Ty všechno pokazíš, nikam nechodíš…“ Měla jsem za dva dny letět do Berlína na televizní natáčení, tak jsem odpočívala. Nora mě vytáhla z postele, donutila mě pořádně se obléknout, protože byla zima, a šly jsme. Měla jsem takový krásný kabát s kožešinou a vykračovala jsem si velice suverénně. Nějaký chlap nám přišel otevřít a já šla nahoru do toho bytu, kde už všichni seděli. Byl tam taky jeden redaktor, který po mně strašně jel, a myslel si, že mě přesvědčí, ale nikdy se mu to nepovedlo. Nechutný člověk.
Seděla jsem a rozhlížela se, kdo že je ten trenér. Tak mi ho ukázali – hezký, řekla jsem si. Ale nic víc. Druhý den jsme točili na svahu a on mě všude doprovázel, abych někde nespadla. Chtě nechtě se musel občas ke mně přitisknout. Musím přiznat, že se mi velmi líbil, ale myslela jsem si, že to nemá perspektivu. Potom jsem večer zpívala na koncertě písničku a on seděl v první řadě. Neuměl to skrýt, měl prostě otevřené oči, uši i ústa. Tak se na mě díval a já na něj. A celá země to viděla, jak jsme se do sebe zamilovali. (smích) Čtyři roky po manželově smrti jsem se ještě jednou zamilovala, i když jsem byla přesvědčena, že kapitolu láska mám už definitivně přečtenou a nikdy více se nezamiluji. Ale stalo se.
Co vás na něm tak fascinovalo?
Fascinovala mě jeho jednoduchost a schopnost přijímat život, jak jde. Přestože jsem nikdy nevěřila v lásku na první pohled, stalo se. Zaujal mě, i když mě zlobilo, že neustále vykládal vtipy, samozřejmě, neslušné. Vždyť lidé se smějí hlavně jim. Bylo to něco nového. V Bratislavě mi připadali muži jako namyšlení, přemoudřelí intelektuálové. Ladislav byl jiný. Uměl krásně povídat o horách a hezky malovat, což je moje slabost. Získal mě i svou laskavostí a charismatem. Nesmírně jsem ho obdivovala a samozřejmě i milovala. Byl to jiný druh lásky, ale stejně intenzivní. Nakonec jsem s ním prožila skoro třicet let. Zpočátku krásných, později smutně-krásných.
On byl ale ženatý, že?
Ano, byl ženatý, ale v Liptovském Mikuláši žil sám. Jeho žena žila v Bratislavě u své přítelkyně. Já jsem ale pořád nevěděla, na čem jsem, protože tam měl fotku takové černovlásky, což byla jeho bývalá přítelkyně. Jenže jsem to nevěděla a dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že má sice ženu, ale nežije s ní. Ona tam s ním nikdy nežila, měla někoho v Bratislavě, protože jinak neměla důvod nebýt s ním. Učila studenty plavání, kvůli tomu nemusela žít jinde. Když jsem to všechno zjistila, tak jsme se rozešli. On potom měl nějaký problém a vzkázal mi přes svoji sestru, jestli mi může zavolat. Nakonec jsme se zase dali dohromady, měli jsme syna a žili jsme spolu devětadvacet let.
Vy jste se ale po pár letech rozvedli. Proč?
Víte proč? Byl to velký fešák a ženy z jeho okolí mě proto neměly rády. Pronásledovaly nás i ženy z jeho minulosti. Chtěla jsem mít klid.
Co vám dělaly?
Kdysi měl ještě jeden vztah a ta paní tvrdila, že s ním má dítě. Soud jí uvěřil, přestože v době, kdy otěhotněla, nebyl na Slovensku. A pak tam byla ještě jedna s dítětem. Když jsme se vzali, obě rázem chtěly víc peněz, kvůli mým příjmům. V televizi se mě ptali, co mám se soudem, že pořád posílají někam potvrzení o mých příjmech. Zjistila jsem, že si ty dvě ženské nechávaly ověřovat moje příjmy, aby mohly žádat po manželovi víc peněz na alimentech, protože naše výdělky se sčítaly a já jsem vydělávala víc než on. Soud nebral v úvahu, že jsem živila své dvě děti, proto jsem šla na fakultu za jednou právničkou rodinného práva a zeptala se jí, co mám dělat. A ona mi řekla: „Je to strašné, co vám teď povím, ale rozveďte se.“ Tak jsme to udělali a měli jsme klid.
Takže jste se rozvedli jen na oko?
Ano a dál jsme spolu žili kvůli našemu synovi Martinovi. Co jsme mohli dělat? Viděla jsem, jak se tím manžel trápil, bylo mu to trapné. Měli jsme se rádi. Oba jsme byli dlouho sami a ve třicítce si člověk těžko zvyká na partnera. Laco se staral o svou kariéru, povinností měl dost a celou domácnost jsem vedla já. Cítila jsem se osamocená. Žili jsme spolu deset let a potom jsme se v tichosti rozvedli. Dlouho o tom nikdo nevěděl, dokonce ani náš syn Martin. I po rozvodu žil s námi a měl nás rád, ale opět jsem se starala hlavně já. Všechno se totiž dá stihnout a nepochopím lidi, kteří se tomu diví. Kdo chce být úspěšný, musí chtít. Musí mít sebedisciplínu, pracovitost a musí vědět, že si musí pomoci a poradit sám. Mladšího syna Martina jsem na celé léto brávala s sebou do zahraničí, přestože jsem večer zpívala a přes den bych měla spát. Byla jsem však ráda, že je tam se mnou. Rodičovská láska je podle mě tou největší láskou.
Jak vás třetí manžel ovlivnil?
Zacharides mě v životě naučil hodně věcí. Jako sportovec měl velkou výdrž. Bohužel onemocněl, což mně bylo velmi líto. Vrcholový sport vede často k invaliditě. Nakonec se ukázalo, že měl velmi komplikovaného Parkinsona, což snášel tak hrdinsky, že ho člověk musel obdivovat. Když ho začala nemoc omezovat, našel si jinou práci a krásně maloval. Na sportovcích se mi líbí, že ve sportu platí jen jedna pravda, a to kdo je rychlejší. To je nezpochybnitelné. Kdežto v umění je těžké říct, co je dobré nebo nejlepší, na to neexistuje počítač. Starala jsem se o něj a dělala jsem to ráda. Tiše nesl svůj těžký osud a my s Martinem jsme se mu snažili pomoci. Nechci ale, aby mě někdo litoval nebo chválil, vždyť takových žen, jako jsem já, je na Slovensku mnoho. Byla jsem opravdu šťastná, když můžu být užitečná.
Z tohoto manželství se narodil váš druhý syn Martin. Co dnes dělají vaši synové?
Syn Stanislav byl velmi hodné a usilovné dítě. Skvěle se učil a knihy jsou jeho láskou. Vystudoval právo a myslím, že jako právník má dobrou pověst. Je výjimečně vzdělaný. V soukromém životě mě neposlouchal. Je svéhlavý. Jsem však ráda, že ho mám. Má už pět dětí.
Druhý syn Martin je také velmi schopný. Studoval při práci a měl k nám, rodičům, krásný vztah. Martin má tiskárnu a dělá i reklamu, třeba velké billboardy a spolupracuje i se zahraničím. Měl čtyřicet lidí, ale už přemýšlí o tom, že ten počet sníží. A doma má dvě děti.
Každému synovi jste dopřála vlastního tatínka. V čem si jsou podobní?
Nevím, ale nejsou úplně rozdílní. Dokážou se rychle domluvit a dohodnout.
Co vás naučili vaši synové?
Větší toleranci.
Jak s nimi vycházíte?
S oběma velice dobře.
A s jejich manželkami? Jaká jste vůbec tchyně?
Já se k tomu nevyjadřuji, protože si nechci dělat problémy. Ony by se domluvily a já bych byla ta zlá. (smích)
A řeknete jim, když se vám něco nelíbí?
Někdy ano. Třeba řeknu, že se mi nelíbí, že dala vnouče do té a té školy, a proč. Dítě má vysoké IQ 120 a chodí do školy pro průměrné děti. Třeba v Rusku ty děti s vysokým IQ chodí spolu do speciální školy.
A jaká jste babička?
Nejsem taková, že bych s vnoučaty seděla od rána do večera, ale vidím je tak čtyřikrát do týdne. Všechny oběhnout nestihnu, ale většinu z nich ano. Mám k nim přátelský vztah. Nesnažím se je mentorovat, to mi ani nepřináleží, od toho mají rodiče. A všechny jsou mimořádně talentované, což mě těší.
Kolik máte vnoučat?
Sedm. Starší syn Stanislav se narodil v září 1963. Vystudoval práva, je velmi dobrý právník, teď už řadu let prokurátor, a má pět dětí, jedno lepší než druhé. Má třetí ženu, ale všichni jsou přátelé a všechno je v nejlepším pořádku. Často je vídám, protože žijí nedaleko. Kousek ode mne bydlí nejstarší vnuk, vnučka si tady koupila vilu a taky mladší syn Martin bydlí nedaleko, koupil si tu dům a teď ho přestavuje. Martin má s manželkou Vlaďkou dvě děti – Elisu a Evanna, kteří chodí na základku.
Váš třetí manžel prý spadl z koně a začal mít zdravotní problémy, které vyvrcholily Parkinsonem a vy jste jej v podstatě dochovala?
Ano, v roce 1987 organizoval na evropské úrovni zimní pětiboj, který se konal v Liptovském Mikuláši. Vylosoval si takovou hodně vysokou kobylu, protože tam se koně musejí losovat. Byla nádherná, ale hrozně nervózni. Podjelo jí to a shodila ho. Spadl tak, že to vypadalo, že si zlomil spodinu lebeční. Vstal jako by nic, usmál se a šel. Jenže po určité době začal mít problémy s ramenem a byl celý takový jako ztuhlý. Měl takovou formu Parkinsona, že se netřásl, ale byl ztuhlý a měl omezenou mimiku. Sedmnáct let jsme to léčili, měnili jsme léky a dělali, co se dalo. Hodně maloval, tak jsem ho v tom podporovala. Dokud mohl, chodil cvičit, usmíval se a nevzdával. Naučil mě, že i beznadějná situace se dá zvládnout důstojně a se ctí. Když v roce 2006 nakonec svůj boj prohrál, zlomilo mě to, ale paradoxně zároveň i posílilo. Pochopila jsem, že velikost člověka se měří silou jeho vůle.
Měla jsem velký dům v Pavčině Lehotě v Liptovském Mikuláši v Demänovské dolině, myslela jsem si, že tam budu pořádat akce na téma přírodní medicíny. Jezdil tam potom můj manžel Zacharides, protože mu tam bylo lépe, když tady bylo horko. Všichni si ho tam vážili, takže když jsem tam nebyla, tak se o něj starali, nosili mu jídlo. Potom jsem ten dům prodala a koupila jsem jiný v Piešťanech a ten mám dodnes. Chci ho ale prodat a koupit si tam byt, abych se už nemusela starat o zahradu.
Byla jste s ním, když odcházel?
Poslední půlrok života musel Lacko strávit v zařízení, kde se o něj starali. Trpěl Parkinsonovou chorobou, takže často padal, potřeboval každodenní péči. I když jsme se rozvedli, měli jsme krásný vztah, žili jsme spolu a snažila jsem se o něj co nejlépe postarat. Byl pátek 7. dubna a za dva dny jsme měli oslavit 29. výročí svatby, na které jsme již pozvali společné přátele. Právě jsem odjížděla zpívat do Vídně a zastavila jsem se za ním. Ještě mě doprovodil k autu, objala jsem ho na rozloučenou a najednou jsem se nechtěla rozloučit. Druhý den jsem měla pro něj přijet a odvézt ho domů na oslavu. Díval se na mě velmi smutným a tázavým pohledem. Ujistila jsem ho, že ráno po něj přijedu, a odjížděla jsem se zvláštním pocitem. Ještě během cesty do Vídně jsem mu chtěla zavolat, ale přesto, že jsem měla nový mobil, který byl čerstvě dobit, nefungoval mi. Byla jsem nervózní a hned v sobotu ráno jsem s ním šla do opravy, ale ani tam mi s ním neuměli pomoci. Koupila jsem si nový mobil, vložila do něj simkartu a chtěla Lackovi zavolat, že už pro něj jedu. Tehdy však mobil zazvonil. Volal mi starší syn, aby mi řekl, že Lacko umřel. Původní mobil mi za pár dní vrátili z opravy, prý mu nic nebylo a bez problémů fungoval několik let.
Vždy jsme si říkali, když z nás někdo zemře dříve, dá tomu druhému o sobě vědět, existuje-li posmrtný život. Zdál se mi barevný sen, což je zvláštní, protože nikdy nemám sny a už vůbec ne barevné. Někdo mi v tom snu oznámil, že je živý a já šla tam, kam mě navigovali. Našla jsem ho mladého a krásného. Všechno bylo nádherně světlé, barevné, a když jsem viděla, že je v pořádku, chtěla jsem, aby šel domů. On stál na cestě, která najednou končila a pod ní byla hluboká propast. Řekl mi, že ta cesta není hotová, ale když bude hotová, pojedeme domů spolu. Probudila jsem se šťastná, s pocitem, že je mu lépe a už se netrápí.
To je zajímavé. Měla jste sen, když zemřel doktor Laifer?
Ano, i s ním jsem měla sen, ale byl černobílý a smutný. Jela jsem za ním vlakem a vyčítala mu, že umřel a mě nechal samotnou. Říkal mi, že se musím vrátit, ale nechtěla jsem ho poslechnout. V tu chvíli vlak přifrčel znovu, on mě na něj jedním pohybem ruky vyhodil a vlak se mnou odjel. Po manželově smrti jsem se velmi dlouho trápila, ale později jsem pochopila, že za mrtvými není potřeba se dlouho trápit žalem a plakat, protože jsou z toho nešťastní.
Přemýšlela jste ještě o dalším manželství anebo se už rozhodla být sama?
Ne, ale mám takového kamaráda Gabriela, je to Rakušan, bývalý politik.
Kde jste se spolu seznámili?
Viděl mě na koncertě v Rakousku. Jezdí za mnou do Bratislavy, protože je zamilovaný do Slovenska. Všechno se mu tady líbí, od halušek až po mě. (smích) Chodíme spolu ven a někdy jedu za ním. První rok, co jsme se seznámili, mi ukázal krásná místa v Rakousku.
O veselce nepřemýšlíte?
Už ne. Jsem příliš samostatná na to, abych se toužila vdávat či mít někoho celé dny u sebe. Vychovala jsem děti, mám svou kariéru, všechno, co mám, jsem získala vlastní prací. Můj přítel je člověk, se kterým si hezky popovídám, protože je vzdělaný, moudrý, hezký, protože jsem si vždy potrpěla na hezké chlapy. Ale mám ráda především své děti a také svůj klid, své knihy i svou samotu.
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil
Marcela Laiferová – Hrdá láska (rozšírené slovenské vydanie)
Speváčka, lekárka, spisovateľka, astrologička. Elegantná dáma s nezameniteľným hlasom a hlbokým životným nadhľadom. V tejto knihe Marcela Laiferová prvýkrát s nevšednou otvorenosťou rozpráva o ôsmich dekádach svojho života, od detstva poznačeného rozvodom rodičov a prísnou výchovou až po hviezdne chvíle na koncertných pódiách i odvážne životné rozhodnutia mimo svetla refl ektorov.
Z osobných spomienok, unikátneho rozhovoru, archívnych fotografií a glos jej blízkych kolegov vznikol obraz ženy, ktorá obstála v životných skúškach so vztýčenou hlavou. Spomína na prvé detské spievanie na schodíkoch obchodu svojho otca, aj na šaty do tanečnej, ktoré si musela ušiť tajne, pretože ramienka vtedy znamenali hriech. Tiež na mladícku lásku, tehotenstvo počas štúdií i rodinné korene siahajúce až do 18. storočia.
Kniha odhaľuje, ako zložité môže byť hľadanie ženskej identity v tieni očakávania a predsudkov, ako veľmi môže rozhodnúť jeden moment, jeden hlas, rozvod alebo nečakaná smrť manžela. Hoci bola vychovávaná k pokore a poslušnosti, stala sa umelkyňou, ktorá ovplyvnila generácie poslucháčov a zároveň si zachovala vedecký pohľad lekárky i citlivosť pozorovateľky ľudských osudov.
Hrdá láska je intímnou spoveďou i životnou kronikou prvej slovenskej držiteľky Zlatej Bratislavskej lýry a pozoruhodnej ženy, ktorá nikdy nestratila úsmev, noblesu ani chuť učiť sa nové veci. A ktorá vie, že rovnako ako v speve, aj v živote rozhoduje rytmus a srdce.
Nechýba ani kompletná diskografia, ukážky z dobovej tlače a stovky fotografií zo súkromného archívu Marcely Laiferovej, z ktorých mnohé sú publikované prvýkrát. Slovenské vydanie je rozšírené o nové kapitolky aj fotografie a končí jarou 2026.
Pre zberateľov vyšla aj limitovaná edícia iba 150 kníh s potlačenou orezkou.
Z českého originálu knihu začala prekladať spisovateľka Jana Benková a po jej nečakanej smrti dielo dokončil novinár Erik Kollárik.
Diskríbucia na Slovensku – IKAR.
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/hrda-laska-803403415
https://www.martinus.sk/3895709-marcela-laiferova-hrda-laska-slovenske-vydanie/kniha