Filmový příběh Karola Duchoně začíná během natáčení silvestrovského programu v televizi v roce 1984. Muži, kterému ještě nedávno ležel svět u nohou, proběhne během jedné noci před očima doslova celý život.
Vidíme, jak kluk z venkovské kapely dostal příležitost hrát v klubech na západě, i to, jak se po návratu díky jediné písničce stal ze dne na den skutečnou dobovou ikonou. Psali pro něj nejrenomovanější hudební skladatelé a textaři na Slovensku, získával ceny na nejvýznamnějších soutěžích a přicházela četná zahraniční turné. Jenže obrovský úspěch začíná probouzet i jeho nejistoty… A to vše budeme moci sledovat v doprovodu jeho největších hitů.
Pro dnešní mladé je Duchoň „rebel“
Kde se vzal nápad natočit film o Karolovi Duchoňovi?
Přemýšleli jsme o tom už delší dobu, jen jsme nevěděli, jak uchopit jeho příběh. Až jsme s Rasťom (producent R. Šesták – pozn.) viděli představení v Komornom divadle Martin – Zem pamätá a velmi se nám líbil způsob, jak Jirka Havelka a Robo Mankovecký hravě převyprávěli jeho intenzivní život. Tehdy jsme se rozhodli, že toto je ta správná cesta.
Vzpomínáte si, že byste v dětství u vás doma poslouchali jeho hudbu?
Duchoň nepatřil mezi zpěváky, které bych rád poslouchal, anebo lépe řečeno, nebyl jsem jeho fanoušek. Pro mě byla jeho hudba už stará – přeci jen, byli tu Peter Nagy, Elán, Ventil RG, Banket s Richardem Müllerem. Duchoň byl pro mě zosobněním brzkého vstávání a ranního vysílání Československého rozhlasu těsně před šestou hodinou, kdy začínala rozhlasová rozcvička, tehdy ho většinou pouštěli do éteru. Tenhle čas jsem neměl rád.
Jaké to bylo, když jste se osobně setkali? Odkaz na tento zážitek se ostatně objevuje i ve filmu.
Vzrušující a zároveň smutné. Smutné proto, že jsem mu musel oznámit, že se neprodal ani jeden lístek na jeho koncert v Chynoranech. A vzrušující proto, že jsem ho viděl pár sekund sedět na zadním sedadle, dokud nezavřel okno a auto neodjelo zpět do Bratislavy. Tak takové bylo moje setkání s někým slavným.
Podle čeho jste se rozhodovali při výběru hlavních představitelů?
Vždy je pro mě důležité, a myslím si, že je to správné, věřit schopnostem a talentu herců, se kterými chci spolupracovat. To je první předpoklad. A samozřejmě v tomto případě ještě sehrála roli i jistá podobnost s předlohou – reálnými postavami, které herci museli hrát. Ale i tak je to jen fikce, hraný film – ne dokument, takže nepotřebovali jsme, aby ta podobnost byla stoprocentní. Věřím totiž v určitou obrazotvornost diváků. Ale snažili jsme se tu iluzi pro diváka co nejlépe zrealizovat, hlavně maskéři odvedli obrovský kus práce, ale nejenom oni, celý tým lidí pracujících na Duchoňovi.
Co je pro vás při filmu náročnější? Fáze, kdy projekt připravujete, samotné natáčení nebo postprodukce?
Každá fáze má v sobě něco důležitého a výjimečného, protože jakmile podceníte jednu fázi, může se vám to vymstít v té následující a celé se to odrazí v té závěrečné. Ale co miluju při vzniku filmu, je ta možnost vývoje – je velký rozdíl mezi tím, co je napsáno ve scénáři, jak se to natočí, a následně jak se natočený materiál zpracuje do finální podoby. Někdy jsou to diametrálně odlišné světy.
Uvidí diváci ve filmu i Duchoňovy současníky z československé umělecké scény? Například Karla Gotta?
Ano, a nejen Gotta, ale třeba i Evu Mázikovou, Evu Kostolányiovou… Uvidí muzikanty, se kterými tvořil a hrál během svého života.
Do jaké míry jste při finalizování filmu využívali umělou inteligenci?
Vzhledem k tomu, že máme písně, které můžeme využívat jen v originálním provedení, museli jsme upravovat ty, které nazpíval Vladko Plevčík. Nazpíval písně s originálními texty, nikde nebyly zaznamenané, a tím pádem jsme museli připodobnit Vladkovi barvu hlasu, ať už v zpívaných pasážích, nebo v mluveném slově. Nechtěli jsme vyrobit originál hlasu Karola Duchoně, ale najít takovou barvu hlasu, aby byla co nejbližší originálu, a přitom se nevytratilo herecké kouzlo, které do postavy Duchoně přinesl Vladko Plevčík. A v tom nám velmi pomohla technologie AI. Ale nebýt lidí ze Soundsquare, nedopadlo by to tak dobře, jak se to nakonec podařilo. Patří jim velké díky.
Čím to podle vás je, že 40 let po smrti Karola Duchoně se jeho písničky na Slovensku pravidelně hrávají v rádiích, sahají po nich autoři televizních reklam a nemohou chybět téměř na žádné akci?
Mladá generace neřeší Karola Duchoně v historickém kontextu, nevnímá dobu, v které tvořil, ani jeho život v dané době. Je pro ně v něčem spíše jako „rebel“. To, co řeší, jsou jeho hlas, zpěv, jeho písně – tedy hlavně ty známé, protože k jiným se nedostanou.
Proč právě Karol Duchoň?
Může to znít jako klišé, ale skladby Karola Duchoně znám opravdu od dětství, pamatuju si je z rádií a estrádních televizních pořadů. Jako dítě jsem je poslouchal donekonečna, ale, abych byl upřímný, tehdy jsem nebyl jeho velkým fanouškem, více mě zajímal jiný žánr. Stejné to bylo i během dospívání a v dospělosti. Znovu jsem ho objevil asi před patnácti lety, když ho začali opět hrávat a objevily se i nové cover verze.
Moc jsem chtěl dělat hudební film a hledal jsem jak téma, tak interpreta, o kterém by mohl být, případně, kdo by do filmu dělal hudbu. S Bebom (režisér Peter Bebjak – pozn.) jsme o tom hodně mluvili a nedalo se přehlédnout, že Duchoň je najednou všude okolo nás a začíná ho mít ráda i mladá generace. V té době vzniklo v martinském divadle představení o jeho životě. Jeli jsme tam a zažili jsme diváckou euforii. Seděli tam lidé od 10 do 80 let a bylo to neskutečné. V tom představení bylo všechno. Tehdy jsme si řekli: „Ok, máme to! Jdeme natočit film o Duchoňovi! “
V čem je podle vás jeho modernost? Jak to, že většina jeho vrstevníků je pro nás „retro“, ale Duchoň „cool“?
Hodně jsem o tom přemýšlel, proč byl znovuobjevený právě on a proč se právě jeho skladby opět hrají, přičemž jeho tehdejší vrstevníci, kteří byli stejně slavní a hrávaní jako on, jsou už více či méně zapomenutí. Podle mě to má dvě roviny. Určitě v tom hraje roli to, že zažíváme resentiment za obdobím 70.–80. let, a to nejen u nás, ale celosvětově. Stačí se podívat na módu, filmy a hudbu. A taky jsme možná potřebovali pauzu, abychom si uvědomili, jak dobrým zpěvákem byl. Častokrát jsme na něj pohlíželi jako na estrádního a režimového zpěváka, ale právě už zmiňovaná pauza od jeho hudby nám umožnila jiné vnímání. Čas vyselektoval jen ty nejlepší skladby, nejlepší texty a vzniklo to nejlepší z Duchoně. Jeho hudba je bezpochyby součástí naší tradice, naši rodiče na nás přenesli jeho skladby a emoce s nimi spojené a my to zase přenášíme na svoje děti. Ačkoliv mnohé důvody dokážu racionálně pojmenovat, to, proč je in právě on a neprosadil se někdo jiný, na to odpověď nemám. Bez ohledu na to, že velká část jeho písniček uspěla ve zkoušce času.
Největší hity Karola Duchoně zná na Slovensku asi každý, i ti, kteří nevědí, že je zpívá právě on. Ale jeho život má z dnešního pohledu i bulvární rozměr. Bylo těžké vyhnout se takovémuto schematickému a prvoplánovému ztvárnění?
Moc nám pomohlo, že jsme se mohli opřít o divadelní hru, která pro nás byla předlohou. Líbilo se mi, jak s lehkostí projdeme celým jeho životem bez toho, abychom vynechávali komplikované fáze jeho života a bez toho, abychom film zatěžovali psychologií. Ve filmu jsme se snažili nevyhýbat se době, řešit politický systém, ve kterém musel žít a tvořit, který mu kladl podmínky, kdy a kde může zpívat. Zároveň jsme se snažili ukázat i takové události z jeho života, které mnoho lidí nezná a které jsem neznal ani já, dokud jsme nezačali pracovat na filmu Duchoň a dokud jsme se naplno neponořili do jeho života. To všechno jsme chtěli udělat s lehkostí, atraktivně a barevně. Tak jako plynul reálný Duchoňův život, tak jsme chtěli, aby vypadal i náš film. Jako jedna velká show–klip.
Jak dlouho trvala příprava na natáčení tohoto filmu?
V porovnání s našimi jinými filmy to až tak dlouho nebylo. Příprava natáčení trvala tři roky a další rok postprodukce a marketing.
Bylo složité vypořádat práva?
Ano – nesmírně. Za sebe můžu říct, že po každém našem dokončeném filmu nebo seriálu mám radost, že je to za námi a vždycky si říkám, že tohle bylo nejtěžší natáčení. No a potom přijde nový námět, nový scénář a Bebo si vymyslí, jak ho chce točit, a já si řeknu: „Ufff!!! Vážně?!“ (smích) Ale musím přiznat, že to mě na této práci baví a posouvá – že si každým filmem dáme novou výzvu, nový cíl, abychom se překonali. A tak to bylo i teď. Tři roky jsem s kolegy a právníky řešil domácí a zahraniční autorská a vydavatelská práva – častokrát jsme si říkali, že to nedáme, ale nakonec to vyšlo, a tak můžeme ve filmu slyšet všechny skladby, které jsme tam chtěli mít.
Setkali jste se při přípravě filmu i s rodinou Karola Duchoně?
Od začátku příprav jsme byli v kontaktu s rodinou. Dokonce dříve, než jsme se definitivně rozhodli, že do toho jdeme, jsme se setkali s manželkou a dcerou Karola Duchoně, abychom se jim představili a pověděli jim, jak bychom film chtěli natočit a že bychom byli rádi, kdyby s námi spolupracovaly. Bylo pro nás důležité, aby byly součástí celého procesu.
Máte nějakou oblíbenou příhodu, kterou jste se dozvěděli o Karolovi Duchoňovi při přípravě filmu?
Možná fakt, že se nejlépe cítil na jevišti anebo v televizním studiu. Pro něj bylo hlavní, aby svou tvorbou bavil lidi a jen tady se cítil opravdu dobře. To ostatní jako by jen tak mimochodem procházelo okolo něj.
Do filmu se vám podařilo dostat několik velkých hereckých jmen, dokonce i do epizodních rolí. Co je přesvědčilo?
Mám radost, že máme v každé jedné postavě, i malé epizodní, opravdu dobré herce. Mnoho z nich s námi dlouhodobě spolupracuje a mnoho z nich chtělo hrát v hudebním filmu o Karolovi Duchoňovi. Přeci jen, jak často se na Slovensku točí hudební životopisný film? A kdo z herců by v něm nechtěl hrát? (smích)
Pro fanoušky Karola Duchoně jste si připravili při příležitosti uvedení filmu i jedno překvapení…
V rámci promo tour jsme si vybrali největší amfiteátry na Slovensku a spolu s Vladom Valovičem a jeho hudebníky jsme s herci nazkoušeli skladby Karola Duchoně. Před samotným filmem tak diváky čeká hudební program s doprovodnými akcemi. Moc se těšíme, protože už v červnu takto projedeme celé Slovensko.
Součástí filmu je i Čardáš dvoch sŕdc ve verzi Adama Ďurici. Proč jste oslovili právě jeho?
Adam před patnácti lety jako jeden z prvních udělal cover verzi písně Mám ťa rád a ta skvěle zafungovala. Takže jsme věděli, že dokáže přetvořit starou skladbu do nové interpretace, která osloví i mladší publikum. Věřili jsme, že se mu podaří přinést tuto legendární skladbu v nové, atraktívní podobě.
Jak byste chtěli, aby lidé odcházeli z kina po sledování vašeho filmu?
Hlavně… S úsměvem.
Jiří Havelka I Duchoň mě zaujal svou neuvěřitelnou rychlostí žití
Životní příběh „československého Toma Jonese“, jak je zvykem říkat Karolovi Duchoňovi, je plný úspěchů, ale i dramat. Čím vás nejvíce zaujal?
Dobře si pamatuju ten moment, kdy jsem poprvé slyšel Mám ťa rád. Pustil mi to při nějakém natáčení Standa Majer. A úplně mě to dostalo. Ten hlas mě uhranul. Začal jsem si toho shánět a poslouchat víc a zjistil jsem, že některé z těch písniček jsem vlastně už kdysi v dětství slyšel. Další silný moment byl ten, když jsem zkoušel v SND a slyšel jsem v kavárně Duchoňovu písničku v jakési disco verzi a zjistil jsem, že na Slovensku zažívá absolutní retro vlnu.
Postupně jsem se o tohoto člověka s takovýmto hlasem začal zajímat víc a víc, zkoumal jsem všechny původní verze jeho slovenských cover verzí a potom to už šlo samo. Zaujal mě postupně vlastně vším – hlasem, osudem, způsobem života, tím, jak proplouval politikou doby, vztahem k hudbě, ženám, kamarádům, sportu, alkoholu, estrádností… Tou neuvěřitelnou rychlostí žití…
Nejdříve vznikla divadelní inscenace a po ní následoval film. Čím se liší?
Úplně vším. Když mě oslovili z martinského divadla, říkal jsem jim o své posedlosti Duchoněm a ono to u nich zarezonovalo. Kromě toho mají herecký soubor, který je plný dobrých hudebníků, současný umělecký šéf Robo Mankovecký byl dramaturgem a kapelníkem inscenace a především hlavním rešeršérem. Oslovil mnoho hudebníků, kteří s Duchoněm hráli, takže jsme měli opravdu hodně autentického materiálu.
Společně s Robom jsme potom psali scénář k filmu a tehdy jsme absolvovali další setkání s pamětníky. Z divadelního scénáře jsme si vzali hlavně některé konkrétní situace, ale rámec je úplně jiný, stejně jako je úplně jiný divadelní a filmový jazyk.
Které období Duchoňova života bylo ke zpracování nejtěžší?
Nejtěžší bylo spíš dobře vyvážit všechny aspekty jeho života. Byl to opravdu průlet životem, 35 velmi velmi nadupaných let. Snažili jsme se, aby žádný aspekt nebyl ten určující, aby to nebylo o Duchoňovi – alkoholikovi, ani o Duchoňovi – „antichartistovi“, ani o Duchoňovi – hvězdě , ani o Duchoňovi – „slovenském Tomovi Jonesovi“, ani o Duchoňovi – dlužníkovi, ale jednoduše o všech „Duchoních“, aby to byl pokud možno vnitřně komplexní portrét člověka s obrovským darem, který se mu stal zároveň prokletím. Velký talent ve složité době. Estrádní bonviván žijící život na playback. Samota ve světle reflektorů.
Jaké bylo psát o člověku, kterého si hodně lidí pamatuje?
To jsme si nijak zvlášť nepřipouštěli, setkali jsme se s pamětníky, s jeho první ženou, psali jsme to nejupřímněji, jak jsme uměli.
Byla při psaní cílem maximální biografická přesnost nebo to pro celkový záměr nebylo až tak zásadní?
Naším cílem bylo napsat poutavý příběh, ale biografická fakta jsme kvůli tomu neohýbali. Anebo aspoň ne příliš. Spíš nám šlo o téma a způsob vyprávění.
S kterými pamětníky jste se osobně sešli?
Na mě asi nejvíc zapůsobilo setkání s Karolovou první ženou Elenou. S hudebníky se více setkával Robo Mankovecký.
Máte nějakou oblíbenou historku o Duchoňovi? Anebo něco, co vás překvapilo?
Těch dost vtipných situací s Duchoněm je strašně moc. Mně asi nejvíc utkvěla věta, kterou řekl kdesi na Festivalu politické písně nějaký starší muzikant, kolega Duchoně: „Víte, angažovaná píseň, to je taková píseň, která neleze do ucha, ale do prdele.“
Kdybyste měl možnost setkat se s Karolem Duchoněm osobně, na co byste se ho rád zeptal?
Na nic bych se ho neptal, jen bych ho poprosil, aby zpíval.
Který film o (jiné) hudební legendě máte rád?
Naposledy se mi velmi líbil Timothée Chalamet jako Bob Dylan, který zradí folk a vezme do ruky elektrickou kytaru.
Vladislav Plevčík I Karol Duchoň byl velmi specifická osobnost
Jaká byla vaše první myšlenka, když jste dostal nabídku hrát Karola Duchoně?
Že bych se měl okamžitě probudit, protože tento sen začíná být „divoký“. (úsměv) Napadlo mě, že to je velká kreativní příležitost a obrovská zodpovědnost. Ta představa se mi líbila.
Jaké to bylo, když jste se poprvé viděl na plátně kina v roli této hudební legendy?
Při prvním promítání jsem téměř nedýchal. Díval jsem se na film, v němž je zachycena atmosféra, city, vášně… Po skončení mi bylo líto, že ten film nepokračuje.
Co je podle vás větší výzva? Ztvárňovat reálnou postavu, kterou si můžete „nakoukat“, ale se kterou se lidé ještě mohli osobně setkat, anebo fiktivní, ke které nemáte žádné vodítko?
To jsou dvě rozdílné herecké tvorby postav. Každé ztvárnění je výzva. Hledání srdce, tajemství. Při ztvárnění existence skutečného člověka je to otázka toho, co chceme, aby bylo zvěčněno. Karol Duchoň byl velmi specifická osobnost.
Na natáčení se byly podívat dcera a první manželka Karola Duchoně. Jak zareagovaly, když vás viděly jako někoho, koho dokonale znaly?
Vzpomínám si, že to bylo velmi příjemné, ale i neuvěřitelné setkání. Když se na mě Dadka (dcera Karola Duchoně – pozn.) dívala při natáčení klipu Elena, tak jsem cítil, že má husí kůži. Maska, kostým, scéna, hudba… hlas Karola Duchoně. Musel to pro ni být velmi silný okamžik.
Která část proměny pro vás byla nejnáročnější? Maska? Naučit se jeho pohyby? Anebo případně samotné písničky?
Nanášení masky bylo psychicky velmi náročné. Ale Martin Jankovič a Zuzka Zvara jsou profesionálové a pomohli mi tou proměnou procházet.
Když už jsme u písniček… Kterou z jeho repertoáru máte nejraději a proč?
Hľadám tvoju tvár, Tancujem s Tebou rád a Cítim. Jsou to písně o lásce. O nejkrásnějším a nejsilnějším citu v životě. A ještě S úsměvem!
Jak se ve vaší rodině vzpomíná na dobu, ve které se film odehrává?
Podobně, jako je zachycena ve filmu.
Máte pocit, že byste si s Karolem Duchoněm rozuměli?
Určitě ano. Mám rád lidi, rád se bavím, rád se rozdávám, rád miluju.
Kdo je váš hudební vzor?
Zbožňuju hudbu kapely Queen, Pink Floyd, Lianne La Havas, RY X ale i W. A. Mozarta, F. Chopina, J. Williamse.
Čím to podle vás je, že hudba Karola Duchoně zažívá v posledních letech tak výrazný comeback?
Ty písně lidi spojují, jsou plné lásky a úsměvů. To je to, co lidé potřebují.
Peter Bebjak